Píchnutí náušnic - osobní zkušenost

V momentě, kdy jsme se s rodinou podělili o informaci, že se nám narodí holčička, se spustil zuřivý boj o to, která babička získá výsadní právo, pořídit budoucí vnučce první náušničky. Nakonec byla nejrychlejší manželova babička. I přes mé protesty, že vlastně ani nevíme, jestli se skutečně narodí holčička a nebudeme jedni z těch, které bude na sále čekat překvápko, se nedala odbýt a dotáhla mě do zlatnictví. Nebyla jsem schopna jí říct, že vlastně ani nevím, jestli jí budeme chtít ouška píchnout, i kdyby to holčička byla.

Rozhodnutí píchnout dítěti náušnice jsem nebrala na lehkou váhu. Uvědomuji si, že je to zásah do těla, který není nezbytný a ona se k tomu nemůže vyjádřit. Vlastně jsem až do jejího půl roka byla přesvědčená, že jí necháme ouška píchnout, až si o náušničky sama řekne. Když jsem viděla holčičky v jejím věku s náušničkami, připadaly mi rázem tak dospělé! A já jsem ještě nebyla připravená vzdát se toho mého malinkého miminka, které mi ale raketovou rychlostí rostlo před očima. Na druhou stranu, bych byla pokrytec, kdybych nepřiznala, jak moc mě bolelo, když o ní neustále někdo mluvil jako o chlapečkovi. A to i v případech, kdy byla od hlavy až k patě oblečená v růžové, nebo ležela nahá bez plenky na přebalováku.

Rozhodnutí udělat rezervaci v piercingovém salonu přišlo v okamžik, kdy jsem měla rozhovor s kamarádkou, jejíž holčičce se ve školce začali kvůli tomu, že nemá nášničky smát, že je kluk. Slíbila jí, že jí nechá náušnice píchnout, ale potom, co jí vysvětlila, že to bude trochu bolet, byla holčička ještě víc smutná, protože se bála si nechat náušnice píchnout, ale zárověň nechtěla, aby se jí ostatní děti smály. Nakonec píchnutí proběhlo vlastně docela v pohodě, ale popravdě jsem si říkala, že nevím, jak bych tohle já sama psychicky ustála.

Když už jsem se definitivně rozhodla, že do toho tedy půjdeme, chtěla jsem to udělat hlavně tak, aby to proběhlo s naprostým respektem k jejím potřebám, ve striktně sterilním prostředí a s profesionálem, který to dělá denně a je zvyklý pracovat s dětmi. Když jsem k těmto požadavkům přidala ještě fakt, že bych chtěla ouška píchnout a ne nastřelit, vyloučilo to prakticky všechny možnosti v okolí. Na četná doporučení jsme nakonec jeli do studia Hell v Praze. I přesto mě otázka, jestli jsem se skutečně rozhodla správně, pronásledoval ještě v čekárně studia.

Hned při vstupu do čekárny nás přivítala piercerka, která sama měla propíchnuté snad úplně všechno. Dokonce i místa, která by mě ani nenapadla, že je propíchnout lze. Obavy se ale začaly pomalu rozlývat, když začala s instruktáží, při které nám vše s naprostou profesionalitou a empatií vysvětlila, poučila nás, jak se v jednotlivých fázích procesu chovat, aby to pro dítě bylo co možná nejméně traumatizující a sama nás vyzvala, abychom ihned po píchnutí odešli z místnosti, kde se bude piercing píchat a jít ihned ideálně nakojit.

Nakonec nám dala vybrat z různých druhů aplikačních šperků (zabalených ve sterilních obalech). Jelikož jsem sama díky neodbornému píchnutí měla s ušima problémy, nechala jsem si dírky téměř zarůst. A tak jsem si říkala, že by to mohl být hezký společný rituál, když bych si nechala své dírky obnovit a měly bychom náušnice stejné.

Při samotném píchuntí mi seděla na klíně a zatímco zkušený piercer, dělal svou práci, druhá piercerka zabavovala malou pomocí maňásků. Během 5 minut bylo hotovo. Slzička sice ukápla (těžko říct, jestli s tím měla co dělat bolest, nebo spíš fakt, že nechtěla držet hlavu na straně (ouška jsem jí hodinu předem namazala znecitlivující mastí*), ale ihned, jak jsme vyšli z místnosti a začala jsem kojit, jako kdyby ani nevěděla, že se něco stalo. Ještě než jsme odešli z čekárny se na piercera Mílu smála od ucha k uchu a žádné drama neproběhlo. Pak jsem šla na řadu já, zatímco si s Koblihou hrál manžel v čekárně. Na rozloučenou jsme ještě dostali informační letáček se shrnutím všech režimových opatření, jak se o piercing starat a emergency kontakt, kdyby se stalo něco, s čím si nebudeme vědět rady.

Sečteno a podtrženo, nelituji. Jak rozhodnutí ouška píchnout, tak toho, že jsme kvůli tomu jeli 120 km do Prahy. Vše probíhalo v respektující, přátelské atmosféře a naprosto profesionálně. Moc bych si přála, aby takový zážitek měli pokud možno všichni,, kteří se pro tento krok rozhodnou. Ať už v dětském věku, nebo klidně i jako dospělí.